14 ORIENTACE NEBO VÝCHODNÍ POLITIKA Mein Kampf Adolf Hitler

Mein Kampf

ADOLF HITLER

ORIENTACE NEBO VÝCHODNÍ POLITIKA

Existuji dva duvody, které mne podnítily k tomu, podrobit pruzkumu vztah Nemecka k Rusku:
1. V tomto prípade se jedná snad o vubec nejduležitejší záležitost nemecké zahranicní politiky

2. Tato otázka je také prubírským kamenem mladého nacionálne socialistického hnutí, ohledne jasného myšlení a správného jednání.

Musím priznat, že mne predevším druhý bod naplnuje sklícenou starostí. Jelikož naše hnutí nezískává množství svých prívržencu z tábora indiferentu, nýbrž vetšinou extrémních svetonázoru, je zcela prirozené, když jsou tito lidé také v oblasti zahranicne politické zatíženi predsudky, nebo pramalým porozumením kruhu, kterým predtím politicky a svetonázorove prináleželi. Pritom to v žádném prípade neplatí pouze pro jedince, kterí k nám pricházejí zleva. Ba práve naopak. At již jejich dosavadní poucení o techto problémech bylo jakékoliv, bylo, alespon ve vetšine prípadech, opet vyváženo stávajícím zbytkem prirozených a zdravých instinktu. Bylo pak pouze nutné, jejich dosavadní vnucené ovlivnení doplnit lepším názorem, pricemž se jako nejlepší spojenec velmi casto projevil zdravý instinkt a prirozený pud sebezáchovy.

Mnohem težší je oproti tomu primet k jasnému politickému uvažováni cloveka, jehož dosavadní výchova v této oblasti postrádala jakýkoliv rozum a logiku, a který na oltár objektivity obetoval do posledního zbytku veškerý svuj prirozený instinkt. Práve príslušníky naší takzvané inteligence je nejtežší privést k jasnému a logickému zastupování jejich zájmu a zájmu jejich národa navenek. Jsou enormne zatíženi nejenom nesmyslnými predstavami a predsudky, nýbrž z duvodu blahobytu také ztratili a zahodili poslední pud sebezáchovy. Také nacionálne socialistické hnutí musí s temito lidmi svádet težké boje. Težké proto, Nebot díky své naprosté neschopnosti jsou bohužel velmi casto hrozne namyšlení, procež zcela nepochopitelne, bez jakéhokoliv vnitrního oprávnení pohlížejí spatra na ostatní, casto o mnoho zdravejší lidi. Namyšlení, arogantní všeznalci, bez jakékoliv schopnosti chladného zhodnocení a zvažování, na které je však nutno pohlížet jako na predpoklad veškerých zahranicne politických snah a jednání.

A jelikož práve tyto kruhy dnes zacínají zamerení naší zahraní politiky odvádet osudným zpusobem od skutecného zastupování národních zájmu našeho lidu, a místo toho se dávají do služeb svých fantastických ideologu, cítím se být vuci svým prívržencum povinen podrobne se zabývat nejduležitejší zahranicne-politickou otázkou, totiž vztahem k Rusku, a to podrobneji, než je pro všeobecné pochopení nutné a v rámci tohoto díla možné.

Všeobecne bych k tomu chtel predeslat následující:

Pokud máme zahranicní politikou rozumet rízení vztahu jednoho národa ke zbytku sveta, pak bude muset být zpusob tohoto rízení podmínen urcitými zkušenostmi. Jako nacionální socialisté mužeme ohledne zahranicní politiky národního státu pridat následující vetu:

Zahranicní politika národního státu musí na této planete zajistit existenci státem sdružené rase, a to tím, že vytvorí príhodný vztah mezi poctem a nárustem obyvatelstva na jedné strane a velikosti a kvalite zeme a pudy na strane druhé.

Za zdravý vztah se pritom smí považovat pouze takový stav, kdy je obživa daného národa zajištena vlastní zemí a pudou. Každý jiný stav, byt by trval stovky, ba tisíce let, je tak ci tak nezdravý, a dríve ci pozdeji povede k poškození, když ne k úplnému znicení daného národa.

Pouze dostatecne veliký prostor na této zemi zajištuje danému národu svobodu jeho bytí.

Pritom se nutná velikost osídleného prostoru nesmí hodnotit výhradne z hlediska soucasnosti, a již vubec velikost výnosnosti pudy prepocítávat na pocet národa. Nebot jek už jsem rozvedl v prvním díle v kapitole Nemecká predválecná politika spojeneckých smluv, k základní ploše daného státu prichází krome významu prímé obživy obyvatelstva ješte význam vojensko politický. Pokud si národ velikostí zeme a pudy zajistil svou obživu, je krome toho presto ješte nutné myslet na zajištení stávajícího prostoru. To spocívá ve všeobecne mocensko-politické síle státu, která opet není urcena nicím jiným, než vojensko-geografickými hledisky.

A proto muže nemecký národ svou budoucnost zastupovat pouze jako svetová mocnost. Behem dvou tisíciletí tvorilo zastupování zájmu našeho národa, které mužeme oznacit za více ci méne zdarilou zahranicne-politickou cinnost, svetovou historii. My sami jsme toho svedky, nebot ohromný zápas národu mezi léty 1914 až 1918 byl pouze bojem nemeckého národa za jeho existenci na zemekouli, samotný zpusob prubehu však oznacujeme za svetovou válku.

V tomto boji krácel nemecký národ jako zdánlivá svetová mocnost. Ríkám zde zdánlivá, nebot ve skutecnosti žádnou nebyl. Pokud by nemecký národ mel v roce 1914 jiný pomer mezi plochou zeme a poctem obyvatelstva, pak by Nemecko bylo opravdovou mocností, a mohlo by, s prihlédnutím na další okolnosti, výhodneji ukoncit tuto válku.

Není zde však mým úkolem, ani mou snahou poukazovat na "kdybychom ...", kdyby neexistovalo "avšak". Avšak vnímám to jako bezpodmínecnou nutnost, vylícit dosavadní stav nezkrášlene a strízlive, poukázat na jeho znepokojující slabosti, a minimálne v radách nacionálne socialistického hnutí prohloubit pochopení nutnosti.

Nemecko dnes není žádnou svetovou mocnosti. I kdyby byla prekonána naše momentální vojenská bezmocnost, nemeli bychom na tento titul naprosto žádné oprávnení. Jaký význam má dnes na této planete útvar, který je tvoren tak smešným pomerem mezi svojí plochou a poctem svého obyvatelstva, jako soucasná Nemecká ríše? V dobe, ve které je plocha této planety postupne rozdelována mezi jednotlivé státy, z nichž nekteré obepínají skoro celé kontinenty, se nedá jako o svetové mocnosti hovorit o útvaru, jehož politická domovina cítá smešnou plochu necelých pet set tisíc ctverecních kilometru.

Ciste teritoriálne videno, se celková plocha Nemecké ríše doslova ztrácí ve srovnání s takzvanými svetovými mocnostmi. Anglie by se nemela uvádet jako proti dukaz, nebot anglická domovina je ve skutecnosti pouze velké hlavní mesto britské svetové ríše, zabírající skoro ctvrtinu celé plochy na této planete. Dále musíme obrovské státy spatrovat predevším v Americké unii, stejne jako v Rusku. Samé prostorové útvary, které jsou skoro desetkrát vetší, než soucasná Nemecká ríše. Dokonce sama Francie musí být mezi tyto státy zapocítána. Nejenom že cím dál vetší merou doplnuje svou armádu z rad barevné populace své obrovské ríše, nýbrž i z rasového hlediska delá v ponegrování takové pokroky, že se skutecne dá pomalu hovorit o vzniku afrického státu na evropské pude. Koloniální politika soucasné Francie se v žádném prípade nedá srovnat s drívejší Nemeckou. Pokud bude vývoj soucasného francouzského trendu v dnešní tichosti pokracovat dalších tri sta let, zmizely by i poslední zbytky francké krve v rámci tvorícího se evropsko-afrického státu mulatu. Obrovského sídlište od Rýnu až po Kongo by se postupne naplnilo, díky trvalému míšení se tvorící, nižší rasou.

To odlišuje francouzskou koloniální politiku od staré nemecké.

Nekdejší nemecká koloniální politika byla, jako vše co jsme delali, polovicatá. Neprinesla nemecké rase ani zvetšení jejího sídelního území, ani neprovedla pokus, docílit pomoci nasazení cerné krve posílení mocenských pozic ríše. Askariové v Nemecké východní

Africe byli malým, váhavým krokem na této ceste. Ve skutecnosti sloužili jako obránci vlastní kolonie. Myšlenka, privést cerné oddíly na evropskou válecnou scénu u nás nikdy neexistovala, nehlede vubec na její naprostou nerealizovatelnost behem svetové války, zatímco u Francouzu byla vnímána a pocitována jako vnitrní ospravedlnení jejich koloniální cinnosti.

A tak dnes mužeme na zemi spatrit pocet mocenských státu, které nejenom poctem obyvatelstva prevyšují minimálne o polovinu sílu našeho národa, nýbrž predevším ve své ploše vlastní oporu své politicko-mocenské pozice. Ješte nikdy nebyl, mereno plochou a poctem obyvatelstva, pomer Nemecké Ríše vuci ostatním svetovým mocnostem tak rozdílný a nevýhodný, jako na zacátku naší historie pred dvema tisíci let a opet dnes. Tehdy jsme jako mladý národ útocne vtrhli do sveta rozpadajícího se státního útvaru, jehož poslední velicinu, Rím, jsme sami pomáhali dobývat. Dnes se nacházíme ve svete vytvárejících se velkých mocenských státu, kde naše vlastni ríše upadá do stále vetší bezvýznamnosti.

Je nutné, abychom tuto horkou skutecnost meli neustále chladne a strízlive na ocích. Je nutné, abychom Nemeckou ríši sledovali a porovnávali ohledne poctu obyvatel a rozmeru plochy v jeho pomeru k ostatním státum behem prošlých staletí. Vím, že pak musí každý v ohromení dojit k záveru, který jsem pronesl již na zacátku tohoto pojednání: Nemecko již není žádnou svetovou velmoci, lhostejno, zda je vojensky oslabeno, ci silné.

Dostali jsme se do pozice, kdy se nemužeme srovnávat s žádnou svetovou mocností, a to jenom díky osudovému zahranicne-politickému vedení našeho národa, díky naprosté absenci vytycení urcitého zahranicne-politického cíle, a díky ztráte onoho zdravého instinktu a pudu sebezáchovy.

Pokud chce nacionálne socialistické hnutí skutecne dostat od historie posvecení obrovského poslání pro náš národ, musí, protkáno poznáním a naplneno bolestí o skutecné situaci na této zemi, zacít chladne a cílevedome bojovat proti bezmocnosti a neschopnosti, kterou doposud náš národ na svých zahranicne-politických cestách vykazoval. Musí pak, bez ohledu na tradice a predsudky, nalézt odvahu sjednotit náš národ a jeho sílu k postupu na oné ceste, která ho vyvede z dnešního stísneni smerem k nové pude a zemi, a tím ho i jednou provždy zbaví obavy pred zapomenutím na této zemi, a nebezpecí stát se otrockým národem v cizích službách.

Nacionálne socialistické hnutí se musí pokusit odstranit nepomer mezi našim poctem obyvatelstva a plochou naši zeme, videnou jednak coby pramen obživy, a jednak jako mocensko politický operný bod, mezi naší historickou minulostí a beznadejností naší soucasné bezmoci. Musí si pritom byt vedomo, že jsme na této zemi svázáni jako zástupci nejvyššího lidství zavázáni nejvyšší povinnosti, a že této povinnosti dostojíme tím snáze, cím vetšího rasového vedomí nemecký národ dosáhne, a krome chování psu, konu a kocek se také slituje nad vlastní krví.

Pakliže dosavadní nemeckou zahranicní politiku oznacuji za bezcílnou a neschopnou, spocívá dukaz mého tvrzeni prímo ve skutecném selhání této politiky. I kdyby náš národ byl duševne ménecenný, nebo zbabelý, nemohl by výsledek jeho zápasu na této zemi být horší, než ho dnes mužeme spatrit pred sebou. Také vývoj posledního desetiletí pred válkou nás v tom jen utvrzuje. Nebot síla dané ríše se nedá merit na ní samotné, nýbrž pouze cestou srovnání s ostatními státy. A práve takové srovnání nám podává dukaz, že nabývání síly ostatních státu bylo nejenom rovnomernejší, nýbrž i silnejší ve svém vývoji. A tak se cesta Nemecka, i pres zdánlivý rozvoj, ve skutecnosti stále více vzdalovala ostatním státum a zustávala pozadu, zkrátka rozdíl se zvetšoval v náš neprospech. Také samotným poctem obyvatelstva jsme zustali pozadu. A jelikož náš národ ve svém hrdinství neprekoná nikdo na svete, a za udržení své existence zrejme obetoval nejvíce krve ze všech národu sveta, musíme neúspech spatrovat v chybném zpusobu nasazení.

Když v této souvislosti prešetríme politické události našeho národa behem posledních tisíce let, a necháme si pred ocima probehnout všechny ty války a boje, a prozkoumáme z nich pramenící konecný rezultát, budeme muset priznat, že z tohoto krvavého more vzešly vlastne pouze tri fenomény, které mužeme oznacit za trvalé ovoce jasne urcených zahranicne-politických a vubec politických procesu.

1. Kolonizace Východní marky provádená predevším Bajuwáry,

2. Proniknutí a získání území východne od Labe a

3. Organizace brandenbursko-pruského státu, provádeného Hohenzollerny, coby predobrazu a krystalizacního jádra nové ríše

To je velmi poucné varováni pro budoucnost!

Oba první úspechy naší zahranicní politiky zustaly také nejtrvalejší. Bez nich by náš národ nehrál již vubec žádnou roli. Byli prvním, ale bohužel také posledním zdareným pokusem, privést stoupající pocet obyvatel do souladu s velikostí zeme a pudy. A je nutno skutecne osudove hledet na to, jak bezvýznamne vnímá tyto dve události naše nemecké dejepisectví, jak nepochopilo tyto dve pro potomstvo nejvýznamnejší události, zatímco vyzdvihovalo a oslavovalo všemožne fantastické hrdinství, ruzné dobrodružné boje a války, místo aby konecne rozpoznalo, jak bezvýznamná byla vetšina techto událostí ve vztahu k velké vývojové prímce našeho národa.

Tretím úspechem naší politické cinnosti bylo vytvorení pruského státu a jím zaprícineného pestování výjimecných státních myšlenek, stejne jako nemecké armády, která byla prizpusobena modernímu svetu a mela formu sebezáchovného a sebeochranného pudu. Premena branné myšlenky v brannou povinnost národa byla provedena práve v pojetí tohoto nového státu. Význam tohoto pocinu nemuže být nikdy správne docenen. Práve cestou discipliny pruského armádního organismu získal nemecký národ alespon dílem zpet ztracené organizacní schopnosti. To, co se u jiných národu zachovalo jako puvodní pud jejich stádove pospolitosti, bylo nyní, alespon z cásti, naší národní pospolitosti umele vráceno pomocí procesu vojenského výcviku. Proto má také zrušení branné povinnosti, která muže být pro tucty jiných národu naprosto bezvýznamná, pro nás takový osudový význam. Deset nemeckých generací bez opravného a výchovného vojenského výcviku, ponecháno nejhruznejším dusledkum pokrevní a tím i svetonázorové rozervanosti, a náš národ by ztratil i poslední zbytek své samostatné existence na této planete. Nemecký duch by mohl vytváret svuj kulturní príspevek pouze pomocí jednotlivcu v klíne cizích národu, aniž by byl jako takový, ve svém puvodu rozpoznán. Byl by kulturním hnojivem, dokud by se nezkazil i poslední zbytek Árijsko-nordicke krve.

Je pozoruhodne, že význam tohoto skutecného politického úspechu, který si náš národ vydobyl behem svého tisíciletého zápasu, je našimi protivníky chápán a cenen daleko více, než námi samotnými. Obdivujeme heroismus, který náš národ oloupil o miliony jeho nejcennejších nositelu ciste krve, a který byl ve svém konecném výsledku naprosto neplodný.

Rozlišení skutecného politického úspechu našeho národa od neplodného úcelu nasazené národní krve má nejvyšší význam jak pro soucasnost, tak predevším pro naši budoucnost.

My, nacionální socialisté, nemužeme a nesmíme nikdy souhlasit s bežným hurá-patriotizmem našeho dnešního meštáckého sveta. Smrtelným nebezpecím je pro nás predevším byt sebemenší spojování posledního predválecného vývoje s naší vlastni cestou. Z celé historické etapy devatenáctého století pro nás nemuže vyplývat ani jedna jediná povinnost, která je opodstatnená práve v této periode. My jsme se, oproti reprezentantum oné doby, prihlásili opet k zastupování nejvyššího hlediska každé zahranicní politiky, totiž: Privést pudu do souladu s poctem obyvatelstva. Ano, z minulosti se mužeme poucit pouze o tom, že cíl je nutno vytycit ve dvou smerech: Puda a zeme coby cíl naší zahranicní politiky, a nový, duchovne svetonázorový, jednotný základ coby coby vnitrního politického jednání.

Chtel bych ješte krátce zaujmout stanovisko k otázce, jak dalece se zdají být mravne a morálne oprávnené nároky na pudu a zemi. Je to nutné, nebot bohužel i v takzvaných národních kruzích se vyskytují vroucne zaníceni žvanilové, kterí se snaží nemeckému národu jako cíl jeho zahranicní politiky predpisovat náhradu nepráva z roku 1918, pritom celý svet ujištují o národní bratrskosti a sympatii.

Vyzdvihnout bych pritom chtel následující: Požadavek znovuobnovení hranic z roku 1914 je politickým nesmyslem obrovského dusledku, jevícího se jako zlocin. Nehlede na to, že hranice ríše v roce 19l4 byly vším možným, jenom ne logickými. Nebot ve skutecnosti nebyly ani celistvé z pohledu celistvosti lidi nemeckého národa, ani rozumnými z hlediska vojensko-geografického. Nebyly výsledkem uváženého politického jednání, nýbrž pouze momentálními hranicemi v žádném prípade uzavreného politického zápasu, ba zcásti dokonce dílem náhody. Se stejným právem, a ve spouste prípadech s ješte vetším právem by se dal z nemecké historie vytáhnout nejaký vzorový rok, a ve znovu nastolení tehdejších pomeru vysvetlit cíl urcité zahranicne politické cinnosti. Výše zmínený požadavek odpovídá zcela povaze našeho meštanského sveta, který nevlastní ani tu nejmenší nosnou politickou myšlenku do budoucnosti, a radši žije spíše v minulosti, a sice v té nejbližší. Zákon setrvacnosti je váže na daný stav, nutí je odporovat jakýmkoliv zmenám, aniž by pritom aktivitu tohoto odporu prenesli pres tuto holou setrvacnost. A tak je samozrejmé, že politický horizont techto lidí nikdy neprekrocí horizont roku 1914. Tím, že proklamují obnovení hranice z roku 1914 jako svuj politický, cíl, je stále spoutává s rozpadlým svazkem našich neprátel. Jenom tak je vysvetlitelné, že osm let po svetovém zápolení, kterého se státy zúcastnily s pomerne cizorodými cíli a tužbami, stále ješte prežívá koalice tehdejších vítezných mocností, ve více ci méne uzavrené forme.

Všechny tyto státy byly svého casu úcastníky nemeckého zhroucení. Obava pred naší silou zahnala do pozadí veškeré sobectví a závist mezi jednotlivými mocnostmi. Spatrovali v možném všeobecném pohrbení naší ríše nejlepší ochranu pred budoucím opetovným povstáním. Špatné svedomí a strach pred silou našeho národa je tím nejtrvalejším pojítkem mezi jednotlivými clánky tohoto svazku.

A my je nezklamáváme. A zatímco naše meštanstvo predstavuje jako svuj politický cíl pro Nemecko obnovení hranice z roku 1914, zaplašuje tím zpet do svazku našich neprátel každého potencionálního spojence, který by chte preskocit k nám, nebot tento musí mít strach, že bude izolovaný napaden, a že tím ztratí právo na ochranu jednotlivých státu v rámci tohoto svazku. Každý z techto státu se cítí být trefen a ohrožen touto parolou. Pritom je nesmyslná ve dvou ohledech:

1. Jelikož schází mocenské, bez kterých nemuže být z výparu spolkových veceru premenena ve reálnou skutecnost a

2. I kdyby se nechala realizovat, byl by výsledek tak žalostný, že by se pro živého Boha nevyplatilo kvuli tomu opet obetovat krev našeho národa.

Nebot že by znovuzískání hranice z roku 1914 muselo být spojeno s proléváním naší krve, nemuže nikoho nechat na nejmenších pochybách. Pouze detsky naivní bytosti by se mohly domnívat, že územní korektura naší vlasti by se dala provést podlézáním a prošením. A to nehlede na skutecnost, že podobný pokus by vyžadoval Talleyrandovu povahu, kterou nevlastníme. Jedna polovina naší politické existence se skládá z velmi prohnaných, avšak stejne tak bezcharakterních a vubec vuci našemu národu neprátelsky naladených elementu, pricemž druhá se oproti tomu skládá z dobromyslných, bezelstných a poddajných hlupáku. K tomu se ješte od vídenského kongresu zmenila doba: Již to nejsou knížata a knížecí milenky, kterí šachuji a smlouvají o státních hranicích, nýbrž neúprosný svetový Žid bojuje za svou nadnárodní nadvládu. Žádný národ neodstraní tuto ruku ze svého chrtánu jinak, než pomocí mece. Pouze shromáždená, koncentrovaná síla mocné, vzpínající se národní vášne dokáže odolat tomuto mezinárodnímu zotrociteli národu. Takový proces je a vždy zustane krvavý.

Pakliže se však vzdává pocta presvedcení, že nemecká budoucnost tak nebo tak dosáhne nejvyššího naplnení, je nutno se o toto naplnení, pres všechny úvahy politických chytráku, snažit již nyní, a vytycit a posléze i vybojovat jeho cíle.

Hranice z roku 1914 neznamenají pro budoucnost nemeckého národa zhola nic. Nespocívá v nich ani záštita minulosti, ani síla pro budoucnost. Nemecký národ díky jim nezíská ani svou vnitrní celistvost, ani jimi nebude zajištena jeho obživa, a ani z vojenského hlediska tyto hranice nejsou nikterak úcelné, ba ani uspokojitelné, a v poslední rade nedokážou ani vylepšit pomer, ve kterém se momentálne nacházíme vuci ostatním, nebo spíše lépe receno skutecným svetovým mocnostem. Vzdálenost k Anglii se Tím nezkrátí, velikost Unie se tím nedosáhne, ba ani Francie tím nepocítí jakékoliv podstatné oslabení svého svetove politického významu.

Pouze jedno by bylo jisté: I pri sebevetším úspechu by podobný pokus o znovuobnovení hranice z roku 1914 vedl pouze k vykrvácení našeho národa v takovém rozsahu, že pro skutecné zajištující rozhodnutí a ciny budoucnosti národa by nezbyla již naprosto žádná síla. Práve naopak, v opojení podobného melkého úspechu by se clovek zrekl dalších, daleko duležitejších cílu, jako kdyby "národní cest" byla opravena, a komercnímu vývoji by bylo otevreno opet nekolik vstupních bran.

Oproti tomu se musíme my, nacionální socialisté, pevne držet našeho zahranicne-politického cíle, totiž: Zajistit nemeckému národu na této zemi primerený životni prostor a pudu. A tato akce je jedinou, která pred Bohem a našim nemeckým potomstvem ospravedlnuje nasazení vlastní krve. Pred Bohem do té míry, kterou jsme byli na této zemi stvoreni s údelem vecného boje za chléb náš vezdejší, jako bytosti, kterým není dáno nic zadarmo, a které své pozici vládcu zeme vdecí své genialite a odvaze, se kterou si tyto veci dokážou vybojovat a ochránit. Pred naším nemeckým potomstvem pak tou merou, že nebudeme prolévat žádnou obcanskou krev, ze které by pak nemohlo povstat tisíce našich dalších potomku. Zeme a puda, na které jednou budou moci nemectí sedláci vychovávat své syny plné síly, opravnuje dnešní nasazení synu, které jednou ospravedlní zodpovedné státníky, pronásledované soucasností, z obetování krve a národa.

Musím se pritom co nejostreji ohradit proti onem lidovým pisálkum, kterí v takovém získávání pudy spatrují "poškozování svatých lidských práv" a primerene proti tomu také vystupují. Nikdy se neví, kdo za temito typy stojí. Jisté je však, že zmatek, který tím zpusobují, prichází velmi k duhu nejvetším neprátelum našeho národa. Takovým to postojem zlocinne pomáhají oslabovat a nicit v našem národe vuli po jediném správném zpusobu zastupování jeho životních nezbytností. Nebot žádný národ na tomto svete nevlastní ani jeden jediný ctverecní metr pudy z nejakého vyššího prání, nebo dle vyššího práva. Stejne jako jsou hranice Nemecka hranicemi náhodnými a hranicemi momentálními z hlediska príslušného politického zápasu dané doby, stejne tak je tomu i s hranicemi životních prostoru jiných národu. A pouze bezmyšlenkovému tupci muže usporádání povrchu zemekoule pripadat žulove nemenné. Ve skutecnosti však v každé dobe predstavovalo pouze klidový bod v neustálém vývoji, vytvorený trvalým vývojem ohromných prírodních sil, aby snad již zítra vetší silou zhouby zažili svou premenu, jak v živote národu, tak i v usporádání hranic.

Státní hranice jsou vytváreny clovekem, a clovekem jsou také pretváreny.

Skutecnost úspechu nabytí prílišného území skrze urcitý národ není žádným vyšším závazkem pro jeho vecné stvrzení. Dokazuje maximálne sílu dobyvatele a slabost podmaneného. A pouze v této síle spocívá samotné právo. Pakliže dnešní nemecký národ, nacpaný na nemožné ploše, jde vstríc žalostné budoucnosti, není to v žádném prípade narízení osudu, jako spíš vzeprení se uvážlivému chování. A stejne jako nemeckému národu, tak ani jinému národu žádná vyšší moc nepridelila více zeme a pudy, a ani ho skutecností tohoto nespravedlivého rozdeleni pudy neurazila. Stejne jako naši predchudci tuto zemi, na které dnes žijeme, nedostali darem z nebes, nýbrž si ji museli s nasazením života vybojovat, tak i nám v budoucnu žádné národní milosrdenství nepridelí pudu a tím i možnost existence našeho národa, nýbrž si ji budeme muset vybojovat pomocí vítezícího mece.

Tak jako dnes rozpoznáváme veškerou nutnost stretu s Francií, zustane to ve vetší linii tak nebo tak bezúcelné, jestliže se v tom vycerpá cíl naší zahranicní politiky. Muže to mít a bude mít smysl pouze tehdy, když to zajisti rozšírení životního prostoru našeho národa v Evrope. Nebot rešení této otázky nespatrujeme v získání kolonii, nýbrž výhradne v získání osídlovacího prostoru, který by rozšíril základní plochu naší domoviny. Tím by osidlovatelé získali nejen vrelý vztah ke kmenové zemi, nýbrž celková plocha by zajištovala ony výhody, které spocívají v její sjednocené velikosti.

Národní hnutí nesmí být právníkem jiných národu, nýbrž musí být celní bojovník vlastního národa. Jinak je naprosto zbytecné, a nemá pak naprosto žádné právo hovorit o minulosti. Nebot pak jedná jako ona. Stejne jako byla stará nemecká politika chybne urcována z dynastického hlediska, tak nesmí být v budoucnu vedena touto lidovou bezmyšlenkovitostí celosvetových pocitu.

My, nacionální socialisté, však musíme dojít ješte dále: Právo na zemi a pudu se muže stát povinností, pakliže se existence daného národa bez rozšírení jeho životního prostoru zdá být zasvecena zániku. A obzvlášte pak tehdy, nejedná-li se o nepatrný negrovský nárudek, nýbrž o germánskou matku veškerého života, který dnešnímu svetu vtiskl jeho kulturní podobu. Nemecko se budto stane svetovou velmoci, a nebo prestane zcela existovat. Ke svetové velmoci však potrebuje onu velikost, která mu v dnešní dobe dá potrebného významu a svým obyvatelum zajisti existencní možnosti.

Tím deláme my, nacionální socialisté tlustou cáru za zahranicnepolitickou orientací naší predválecné doby. Zacínáme tam, kde se skoncilo pred šesti staletími. Zastavujeme vecný germánský tah na jih a na západ Evropy a obracíme své zraky na prostor na východe. S konecnou platnosti uzavíráme predválecnou koloniální a obchodní politiku a precházíme k politice pudy pro budoucnost.

Pakliže však dnes v Evrope hovoríme o nové zemi a pude, musíme v první rade myslet na Rusko a jeho okolní podmanené státy.

Samotný osud se nám zdá kynout svým ukazováckem. Tím že se Rusko vydalo do rukou bolševismu, uzmulo ruskému národu onu inteligenci, která doposud tvorila a garantovala jeho státní existenci. Nebot organizace ruského státního útvaru nebyla výsledkem státnepolitických schopností slovanství v Rusku, nýbrž spíše nádherný príklad státotvorného pusobení germánských prvku v ménecenné rase. A tak vznikala celá rada mocných ríší na tomto svete. Nižší národy s germánskými organizátory a pány coby jejich vudci se více než jedenkrát spojili do obrovských státních útvaru, a zustali zachovány tak dlouho, dokud se udrželo rasové jádro státotvorné rasy. Po celá staletí žilo Rusko z tohoto germánského jádra svých horních vedoucích vrstev. Toto jádro dnes muže být považováno za zcela vymýcené a vymazané. Na jeho místo nyní nastoupil Žid. Stejne jako je pro Rusy nemožné zbavit se vlastní silou tohoto židovského útisku, tak je pro Žida nemožné na trvalo udržet tuto ohromnou ríši. On sám není žádným organizacním prvkem, nýbrž pouze fermentem rozkladu. Ohromná ríše na východe je zralá ke zhroucení. A konec židovského panství v Rusku, bude znamenat také konec ruského státu jako takového. Jsme vyvoleni osudem býti svedky této katastrofy, která bude tím nejvetším ztvrzením správnosti národní rasové teorie.

Našim úkolem, posláním nacionálne socialistické hnutí je však privést náš národ k takovému politickému poznání, nespatrovat svou budoucnost v opojném úcinku nového Alexandrova tažení, nýbrž spíše v pilné práci nemeckého pluhu, kterému pudu muže zarucit pouze dobre nabroušený mec.

Je samozrejmé, že židovstvo vyhlásilo takové politice nejtežší odpor. Více než kdo jiný cítí význam tohoto jednání pro svou vlastní budoucnost. Práve tato skutecnost by mela všechny skutecne národne smýšlející muže poucit o správnosti takovéto nové orientace. Bohužel pravdou je pravý opak. Nejenom v národne nemeckých, nýbrž dokonce i v "lidových" kruzích se o této myšlence takové východní politiky vedou prudké spory, pricemž se clovek odvolává, jako v podstate vždy pri podobných príležitostech, na nekoho vetšího. Je citován Bismarckuv duch, aby se zakryla politika, která je stejne nesmyslná, jako nemožná, a pro nemecký národ i nejvyšším stupnem škodlivá. Bismarck sám vždy kladl obrovský duraz na dobré vztahy s Ruskem. To je podmínene zcela správné. Avšak nesmíme pritom zapomínat na to, že stejne velký duraz kladl i na vztahy napr. s Itálií, a že ten samý pan Bismarck se kdysi spojil s Itálií, a to jen proto, aby mohl lépe vyrídit Rakousko. Proc se dále neprosazuje také tato politika? "Nebot dnešní Itálie není tehdejší Itálií", znela by zrejme odpoved. Dobrá. Ale potom mi vážení pánové dovolte námitku, že dnešní Rusko již také není drívejším Ruskem. Bismarcka by nikdy nenapadlo, principiálne takticky vytycit jednou pro vždy urcitou politickou cestu. Byl spíše mistrem okamžiku, než aby se sám takto uvázal na urcitou záležitost. Otázka tedy nesmí znit: Co by tehdy Bismarck udelal?, nýbrž spíše: Co by udelal dnes? A na tuto otázku je jasná odpoved. Pri svém politickém duvtipu by se nikdy nespojil se zemí, která je odsouzena k zániku.

Ve zbytku Bismarck již svého casu pohlížel na nemeckou koloniální a obchodní politiku se smíšenými pocity, nebot zprvu mu záleželo pouze na tom, aby byla umožnena konsolidace a vnitrní upevnení jím vytvoreného státního útvaru. To bylo také jediným duvodem, proc tehdy uvítal ruské krytí zad, které mu uvolnilo obe ruce smerem na západ. Ovšem to, co tehdy bylo Nemecku k užitku, prineslo by mu dnes ty nejtežší škody.

Již v letech 1920/21, kdy mladé nacionálne socialistické hnutí pomalu zacalo prekracovat svuj politický horizont, a tu a tam bylo oslovováno jako osvobozovací hnutí nemeckého národa, byl z ruzných stran cinen pokus, spojovat naše hnutí s osvobozeneckými stranami jiných zemí. To spocívalo ve smeru mnohými propagovaného "svazu utlacovaných národu". Pritom z jednalo predevším o zástupce jednotlivých balkánských státu, dále pak o ruzné Egyptany a Indy, kterí na mne vždy pusobili jako žvaniví chvástalové, bez jakéhokoliv reálného pozadí. Ale existovalo nemálo Nemcu, obzvlášte v mezinárodním tábore, kterí se temito nafoukanými orientálci nechali oslepit a v každém pribehlém indickém, ci egyptském studentovi spatrovali dalšího duležitého "zástupce" Indie nebo Egypta. Tito lidé si naprosto vubec neuvedomovali, že se ve vetšine prípadech jedná o osoby, za kterými nestojí naprosto nic, kterí predevším nikdy nikým nebyli autorizováni, neuzavreli s nikým žádnou smlouvu, takže praktický výsledek jakéhokoliv jednání s temito lidmi se rovnal nule, pakliže si nekdo nechtel pripsat zvláštní ztrátu vlastního casu. Já jsem se vždy stavel proti temto pokusum. Nejenom že jsem mel spoustu hodnotnejší práce, než ztrácet týdny neplodnými rozhovory, nýbrž považoval jsem za velmi škodlivé, obzvlášte jednalo-li se o takovéto neautorizované zástupce techto národu. Již v dobách míru bylo dost hrozné, že nemecká politika spojeneckých smluv z duvodu absence aktivních útocných úmyslu skoncila v defenzivním spolku starých, pensionovaných státu. Stejne tak i svazek s Rakouskem a s Tureckem sebou prinesl jen málo potešujícího. Zatímco se všechny velké prumyslové a vojenské státy sdružovaly do útocných svazu, posbíralo se nekolik starých, impotentních státních útvaru, a z tohoto k zániku urceného harampádí se pak mela vytvorit hráz aktivní svetové koalici. Nemecko za tento zahranicnepolitický omyl obdrželo krutý úcet. Avšak zrejme ani tento krutý úcet se nezdá býti dostatecne krutým, aby našim vecným fantastum zabránil v tom delat opet ty samé chyby. Nebot pokus odzbrojit pomocí "svazu utlacovaných národu" nejmocnejšího víteze, je nejenom smešný, nýbrž také zhoubný. Je to zhoubné, nebot náš národ je tím neustále odváden od skutecne reálných možností, a místo toho se oddává neustálým fantastickým, presto však neplodným nadejím a iluzím. Dnešní Nemec se skutecne podobá topicímu se, který se chytá každého stébla. Pritom se mnohdy jedná o skutecne vzdelané lidi. Jakmile se nekde objeví bludicka neskutecné nadeje, dají se tito lidé okamžite do poklusu, aby tento prelud chytili. At již takovýto svaz utlacovaných národu, lidový spolek, ci kdo jiný prijde s jakýmkoliv nesmyslem, vždy se najde nekolik tisíc duší, kterí jim uverí.

Vzpomínám si na nadeje, které byly jak detinské, tak i nepochopitelné, jenž se náhle objevily v národních kruzích v letech 1920/21, totiž že Anglie stojí v Indii krátce pred svým zhroucením. Nejací asijští podvodníci, a pro mne za mne i treba skutecní indictí bojovníci za svobodu, kterí se tehdy potulovali po Evrope, dokázali obalamutit jinak velmi rozumné lidi svými utkvelými myšlenkami, že britská koloniální ríše, jejíž težište se nachází práve v Indii, stojí práve tam krátce pred svým zhroucením. A že i v tomto prípade bylo prání otcem myšlenky, to jim nedošlo ani v nejmenším. Stejne tak i pošetilost jejich vlastních nadejí. Nebot tím, že zhroucením anglické nadvlády v Indii ocekávali konec celé britské svetové ríše a anglické moci, sami pouze priznávají, že Indie má pro Anglii enormní význam.

Tato životné duležitá otázka však zrejme nemohla být známa pouze jako nejvetší tajemství pouze v kruhu nemeckých lidových básníku, nýbrž vedeli o ní zrejme i samotní strujci anglické historie. Je skutecne detinské verit tomu, že v Anglii si nedokážou být vedomi významu indického císarství pro britskou svetovou unii. A je špatným znamením naprostého nepoucení se z poslední války a naprostého prehlížení a zneuznání anglosaské rozhodnosti, pokud si nekdo chce namlouvat, že by Anglie jen tak, bez nasazení tech nejposlednejších možných prostredku nechala Indii jít si vlastní cestou. Dále je to dukaz pro naprostou neznalost, kterou Nemci mají o zpusobu britské správy této ríše. Anglie ztratí Indii teprve tehdy, budto pokud sama ve své správe propadne rasovému rozkladu (to je v dnešní Indii naprosto vyloucené), nebo pokud k tomu bude donucena mecem nejakého silnejšího protivníka. Indickým rebelum se toto nikdy nepodarí. Jak težké je porazit Anglií, to Nemecko poznalo dosti velkou merou. Nehlede na to, že jako Germán vidím Indii pod nadvládou Anglie radši, než pod nadvládou nejaké jiné mocnosti.

Stejne žalostné jsou nadeje na povstání v Egypte. "Svatá válka" muže našim nemeckým hlupákum nahánet príjemnou hruzu, že jsou také jiní pripraveni za nás obetovat svou krev, Nebot tyto spekulace byly, uprímne receno, vždycky tichým otcem podobných nadejí, avšak ve skutecnosti by vzala rychlý konec za palby britských kulometu a výbuchu jejich min. Je práve nemožné porazit pomocí koalice všemožných mrzáku mocný stát, který je rozhodnut za svou existenci obetovat, pokud to bude nutné, i tu poslední kapku své krve. Jako národnostní muž, který hodnotu lidstva cení dle rasového základu, nemohu již z hlediska rasové ménecennosti spojit osud svého národa s temito takzvanými utlacovanými národy.

Stejný názor musíme však dnes zaujmout i vuci Rusku. Soucasné Rusko, zbavené germánské horní vrstvy je, zcela nezávislé na úmyslech jeho nových pánu, není žádným spojencem pro boj za svobodu nemeckého národa. Z ciste vojenského hlediska, by byl pomer v prípade války Nemecka a Ruska proti západní Evrope, a tím zrejme i proti celému zbytku sveta, prímo katastrofální. Boj by neprobíhal na ruském, nýbrž na nemeckém území, aniž by Nemecko mohlo doufat v jakoukoliv úcinnou podporu ze strany Ruska. Mocenské prostredky soucasné Nemecké Ríše jsou tak smešné a pro boj smerem ven tak nemožné, že by jakákoliv obrana hranic proti západní Evrope vcetne Anglie byla zhola nemožná, a predevším pak nemecká prumyslová oblast by byla bezbranne vydána na pospas koncentrovanému úderu našeho neprítele. K tomu ješte prichází ta skutecnost, že mezi Nemeckem a Ruskem leží polský stát, který se zcela nachází ve francouzských rukou. V prípade nemecko ruské války proti západní Evrope by Rusko muselo nejdríve porazit Polsko, než by mohlo prisunout své první vojáky na nemeckou frontu. Pricemž se nejedná ani tak o vojáky, jako spíš o technické vybavení. V tomto prípade by se jednalo o ješte strašnejší opakování situace behem svetové války. Stejne jako tehdy byl nemecký prumysl vypumpován kvuli našim slavným spojencum, a Nemecko muselo technickou válku zastat skoro zcela samo, tak by i v této válce Rusko naprosto zklamalo jako technický faktor. Všeobecné motorizaci sveta, která bude v príští válce hrát rozhodující roli, bychom se v žádném prípade nemohli postavit na odpor. Nebot nejenom že Nemecko je v této velmi duležité oblasti velice pozadu, ale i z toho mála co vlastní, by ješte cást muselo obdržet Rusko, takže by dnes ani jedna jediná fabrika nevlastnila své vlastní nákladní vozidlo. Tím by však takový boj nabyl charakteru porážky dobytka. Nemecké mládí by vykrvácelo ješte hure než kdysi, nebot jako vždy by spocívala veškerá zátež boje pouze na nás, a výsledkem by byla zase jenom neodvratitelná porážka.

Avšak vezmeme si i ten prípad, že by se stal zázrak, a tento zápas by neskoncil našim naprostým znicením, bylo by konecným výsledkem zase jenom to, že vykrvácený nemecký národ opet zustal obklícen obrovskými mocnostmi, jeho pozice by se tím ani v nejmenším nezmenila.

Jen at nyní nikdo nenamítá, že pri spojenectví s Ruskem se hned nemusí myslet na válku, a když, tak se na ni clovek preci muže v lidu pripravit. Ne. Každé spojenectví, ve kterém není zakotven úmysl válecného souboje, je nesmyslné a bezcenné. Spojenectví se uzavírá pouze z duvodu boje. A i když stretnutí v dobe uzavrení spojenecké smlouvy leží v daleké budoucnosti, úmysl válecné zápletky je v ni zakotven již od samého pocátku. A snad si nikdo nemuže myslet, že by nejaká jiná mocnost smysl takovéhoto spojenectví chápala nejak jinak. Nemecko ruská koalice zustane budto na papíre, a tím je pro nás neúcelnou a zbytecnou, a nebo bude premenena z písmen smlouvy ve zretelnou skutecnost a ostatní svet bude varován. Jak smešné by bylo verit, že Anglie s Francii by celá desetiletí vyckávali, než nemecko ruská koalice úspešne dovrší technické prípravy k tomuto boji. Ne, bleskurychle by se pres Nemecko prehnal ohromný uragán.

A tak již ve skutecnosti uzavrení spojenecké smlouvy s Ruskem spocívá poucení o další válce. Jejím výsledkem by byl konec Nemecka. K tomu prichází ješte následující:

1. dnešní vládci Ruska ve skutecnosti vubec neuvažují o uzavrení podobného svazku, a o jeho dodržování. Nesmíme zapomínat, že panovníci dnešního Ruska jsou krvežízniví odporní zlocinci, že se jedná o vyvrhele lidstva, který zvýhodnen okolnostmi tragické hodiny preválcoval obrovský stát, a ve své odporné krvelacnosti vyvraždil a vyhubil miliony své drívejší inteligence, a v prubehu necelých deseti let nastolil nejhorší tyranii všech dob. Nemelo by se zapomínat, že tito vládci prísluší k národu, který dohromady spojuje smes bestiální krutosti a nepochopitelné prolhanosti, a dnes se cítí ješte více než kdy jindy, být povolán k tomu, vnutit tuto krvavou tyranii celému zbytku sveta. Nemelo by se zapomínat, že Žid, který dnes Rusko bezezbytku ovládá, v Nemecku nespatruje žádného spojence, nýbrž pouze stát odsouzený ke stejnému osudu. Nikdo prece neuzavre žádnou smlouvu s partnerem, jehož jediným zájmem je znicení toho druhého. A nikdo neuzavre smlouvu se subjektem, kterému není žádná smlouva dost svatá, který nespocívá na tomto svete jako zástupce cti a uprímnosti, nýbrž jako reprezentant lži, podvodu, zlodejny, drancování, plenení. Pokud clovek verí, že s parazity se dají uzavírat nejaké smlouvy, pak se to podobá pokusu onoho stromu, který ke své výhode uzavrel dohodu s jmelím.

2. Nebezpecí, kterému jednou podlehlo Rusko, hrozí neustále i Nemecku. Pouze meštácký pošetilec by si mohl namlouvat, že bolševismus je zažehnán. Svým povrchním myšlením nemá ani potuchy o tom, že se zde jedná o pudový proces, to znamená, o touhu po ovládnutí sveta židovským národem, který je stejne prirozený, jako snaha Anglosasu o svou nadvládu na této zemi. A jako jde Anglosas svou cestou, a svými prostredky si vybojovává svá vítezství, stejne tak to ciní i Žid. Jde svojí cestou, cestou vkrádání se do cizího národa a jeho postupného vnitrního nahlodávání, a bojuje svými zbranemi, lží a pomluvou, trávením a roztrháním, pomalu svuj boj priostruje, až do úplného krvavého vyhlazení nenávideného neprítele. V ruském bolševismu musíme spatrovat provedený pokus židovstva o uchopeni svetové nadvlády ve dvacátém století, stejne, jako se o to pokoušel v drívejších dobách jinými, byt vnitrne naprosto spríznenými zpusoby. Jeho snahy jsou hluboce zakoreneny ve zpusobu jeho existence. Jiný národ je schopný zríci se své touhy po rozširování své moci, pokud k tomu není donucen vnejšími okolnostmi, a pakliže nepropadne impotenci z duvodu projevu stárí. Netoliko Žid, ten neuhne ze své cesty ke svetové diktature z duvodu sebeodríkání, nebo že by, potlacil svoji touhu. Také on bude ze své dráhy sražen budto nejakou vnejší silou, nebo jeho nadvláda bude znicena vlastním odumíráním. Impotence národu, jejich vlastní smrt stárím, to vše je zduvodneno v jejich cistote krve. A tu si Žid hájí lépe, než jakýkoliv jiný národ na svete. Tím jde svou osudovou cestou stále dále, dokud se mu do ní nepostaví jiná, mocnejší síla, a pomocí desivého zápasu tohoto agresora nebes srazí opet zpátky k Luciferovi.

Nemecko je dnes dalším velkým bojovým cílem bolševismu. Potrebuje veškeré síly nejaké mladé misionárské myšlenky, aby náš národ byl ješte jednou vyrván ze smrtelného sevrení tohoto mezinárodního hada a aby bylo zabráneno zamorování naší krve. Takto uvolnené síly národa pak budou moci být využity k upevnení naší národní pospolitosti, která musí do daleké budoucnosti navždy zabránit opakování poslední katastrofy. Pakliže by clovek mel dosáhnout tohoto cíle, bylo by holým šílenstvím spojit se s mocí, která má za svého pána úhlavního neprítele naší nejbližší budoucnosti. Jak by se mel náš vlastní národ uvolnit z pout tohoto jedovatého objetí, když by se do neho dobrovolne odebíral? Jak by mel být marxismus našemu nemeckému delnictvu predstaven coby nejprokletejší zlorád lidstva, když by se naše vedení spojilo s organizátory tohoto výplodu pekla, címž by je vlastne všeobecne uznalo? S jakým právem pak nekdo odsuzuje široké vrstvy za sympatie k onomu svetonázoru, když si vudci státu za své spojence zvolí zástupce tohoto svetonázoru?

Boj proti židovské bolševizaci sveta vyžaduje zaujmutí jasného stanoviska k sovetskému Rusku. Cert se nedá vyhánet dáblem.

Když dnes lidové kruhy básní o spojenectví s Ruskem, mely by se dobre porozhlídnout v Nemecku kolem sebe a uvedomit si, jakou podporu by pro své jednání nalezli. Nebo snad spatrují požehnané jednání pro nemecký národ takové, které doporucuje a vyžaduje mezinárodní marxistický tisk? Odkdy bojují lidovci s výzbrojí, kterou nám podává Žid coby zbrojnoš?

Staré Nemecké Ríši by se dala udelat hlavní výcitka ohledne politiky spojeneckých smluv: že znicila veškeré vztahy neustálým prebíháním sem tam, chorobnou slabostí zachránit svetový mír za každou cenu. Avšak jedna zásluha se jí nedá uprít, totiž že nezachovala dobré vztahy s Ruskem.

Otevrene se priznávám k tomu, že bych již pred válkou považoval za správné, kdyby se Nemecko zreklo nesmyslné koloniální politiky a obchodní a válecné flotily, a ve spojenectví s Anglii by se postavilo Rusku, a tím by prešlo od pochybné celosvetové politiky k rozhodné evropské politice kontinentálního nabývání nové pudy. Nezapomenu na neustálé nestoudné hrozby, které si tehdejší panslovanské Rusko dovolovalo vysílat Nemecku, nezapomenu na neustálou mobilizaci problému, jejichž jediným cílem bylo urážení Nemecka, namohu zapomenout na náladu ruského verejného mínení, které se již pred válkou predhánelo v nenávistí naplnených výpadech proti našemu národu a Ríši, nemohu zapomenout na velký ruský tisk, který neustále básnil o Francií, a ne o nás.

Pres to všechno existovala pred válkou ješte druhá možnost, mohli jsme se oprít o Rusko a obrátit se proti Anglií. Dnešní pomery jsou naprosto jiné. Jestliže však bylo ješte pred válkou možné se za odložení stranou všech možných pocitu spojit s Ruskem, dnes již tato možnost neexistuje. Rucicka svetových dejin mezitím poskocila o neco dopredu, a mocnými údery nám ohlašuje onu hodinu,ve které bude muset tak nebo tak být rozhodnuto o osudu našeho národa. Konsolidace, která momentálne probíhá¦ u všech velkých státu této planety, je pro nás tím posledním varováním zastavit se, a vyvést náš národ ze sveta snení opet do sveta tvrdé reality, a vytycit cestu smerem k budoucnosti, která starou Ríši privede opet k novému rozkvetu.

Pakliže se nové nacionálne socialistické hnutí vzhledem k temto obrovským a duležitým úkolum oprostí všech iluzí, a zdravý rozum prohlásí za svého jediného vudce, muže se katastrofa roku 1918 jednoho dne stát nezmerným požehnáním pro budoucnost našeho národa. Z tohoto rozvratu se náš národ muže dostat k naprosto nové zahranicnepolitické orientaci, a pakliže bude z vnitrku upevnen pomocí nového svetonázoru, muže pak také z vnejšku dojít ke konecné stabilizaci své zahranicní politiky. Potom by konecne mohl získat to, co vlastní Anglie a dokonce i Rusko, a co neustále vyrovnává Francií, a umožnuje jí delat konecné správné závery ohledne jejích zájmu, totiž: politický testament.

Politický testament nemeckého národa pro jednání smerem ven by však mel být, a musí být jednou pro vždy smysluplný:

Nikdy nestrpet vznik dvou kontinentálních mocností v Evrope. V každém pokusu, zorganizovat na nemeckých hranicích druhou vojenskou mocnost, a byt by to bylo pouze vytvoreni státu s vojenskými predpoklady, je nutno vnímat jako útok proti Nemecku a spatrovat v tom ne právo, nýbrž prímo povinnost postavit se na odpor všemi prostredky, zbrane nevyjímaje, a vzniku takového státu zabránit, resp. Pokud tento již vznikl opet ho znicit. Postarat se o to, aby síla našeho národa nebyla roztroušena nekde po koloniích, nýbrž aby spocívala na domácí pude v Evrope. Nepovažovat Ríši nikdy za jistou, pokud nebude sto zajistit každému potomku našeho národa na nekolik staletí jeho vlastní kus pudy a zeme. Nikdy nezapomenout na to, že nejsvetejším právem na této zemi je právo na pudu, kterou chce clovek obhospodarovat, a nejsvetejší obetí je krev, která je za tuto pudu prolévána. Nechtel bych tyto úvahy ukoncit, aniž bych ješte nepoukázal na samotné spojenecké možnosti, které se nám momentálne v Evrope naskytují. Již v predchozí kapitole jsem ohledne nemecké politiky spojeneckých smluv naznacil jako vhodné partnery Anglii a Itálií, jako jediné možné státy v soucasné Evrope. Užší vztahy s temito by pro nás mohly být hodné usilování a mnohoslibné. Na tomto míste bych se chtel dotknout ješte vojenského významu takovéhoto spojenectví.

Vojenské dusledky takovéhoto spojenectví by ve všem byly naprosto opacné jako v prípade spojenectví s Ruskem. Nejduležitejší je nejprve ta skutecnost, že sblížení s Anglií a Itálií v sobe nenese žádné válecné nebezpecí. Jediná mocnost, která by jako oponent proti tomuto spojenectví pricházela do úvahy, Francie, by nebyla schopna se mu postavit. Tím by však spojeneckému svazku Nemecka byla dána možnost v naprostém klidu provést ony opatrení, která by v rámci takové koalice museli být uskutecneny ke konecnému zúctováni s Francií. Nebot nejvýznamnejší na podobném svazku by bylo to, že by Nemecko nebylo vydáno na milost náhlé neprátelské invazi, nýbrž že by se neprátelská aliance, která nám prinesla tolik neštestí, sama roztríštila, a tím by náš úhlavní neprítel našeho národa, Francie, zustala naprosto izolovaná. I kdyby tento úspech mel zprvu pouze morální úcinek, stacilo by, aby byla Nemecku takovou mírou dána netušící volnost pohybu. Nebot zákon obchodu by nyní spocíval v rukou nového evropského nemecko anglicko italského spojenectví a ne jako doposud ve francouzských.

Dalším úspechem by bylo, že by Nemecko jedním rázem bylo zbaveno své nepríznivé strategické pozice. Na jedné strane mohutná ochrana boku, naprosté zajištení prísunu potrebných potravin a prírodních materiálu, na strane druhé by bylo blahodárným úcinkem takovéhoto nového usporádání státu.

Snad ješte duležitejší by byla ta skutecnost, že nové spolecenství státu by v sobe zahrnovalo v mnoha smerech se navzájem doplnující technické možnosti. Poprvé v historii by Nemecko získalo spojence, kterí by jako pijavice nevysávali nemecký prumysl, nýbrž by svým dílem naopak mohli prispet ke skvelému doplnení naší technické výzbroje.

A nemela by se prehlédnout ani poslední skutecnost, že se v obou prípadech jedná o spojence, kterí se ani za mák nedají srovnat s Tureckem, nebo dnešním Ruskem. Nejvetší svetová mocnost této zeme a nejmladší národní stát budou skýtat pro boj v Evrope zcela jiné predpoklady, než líné státní mrtvoly, se kterými se Nemecko spojilo behem poslední války.

Zajisté existuje, jak již jsem se zmínil v minulé kapitole, spousta velkých problému, které hovorí proti takovémuto svazku. Avšak bylo snad vytvorení dohody težším dílem? To, co se povedlo králi Eduardovi VII., dílem skoro proti prirozeným zájmum, se musí, a také povede i nám, pokud nás poznatky o nutnosti takovéhoto vývoje nadchnou k tomu, abychom se v rozumném sebeprekonání rozhodli pro takové jednání. A to bude možné práve v tom okamžiku, kdy se clovek, naplnen nabádavou nouzí, místo zahranicne politické bezcílnosti posledních desetiletí, vydá na jedinou cílevedomou cestu a na této i setrvá. Budoucím cílem naší zahranicní politiky nesmí být západní ci východní orientace, nýbrž východní politika ve smyslu získávání potrebné domoviny pro náš nemecký národ. Jelikož je k tomu zapotrebí síly, kterou nám náš úhlavní neprítel Francie neúprosne škrtí a olupuje nás o ni, musíme na sebe vzít obet, která je ve svých dusledcích vhodná k tomu, prispet ke znicení francouzských snah o rozpínání se v Evrope. Každá mocnost, která vnímá francouzskou snaho nadvlády na kontinente jako neúnosnou, je našim prirozeným spojencem. Žádná cesta k takovéto mocnosti pro nás nesmí být težká, a žádné odríkání se nám nesmí zdát nevyslovitelné, pakliže by nám jejich výsledek nabízel byt i tu nejmenší možnost poražení našeho nejkrutejšího nenávistníka. Prenechejme pak hojení našich drobných jizev tlumícímu úcinku casu, když jsme dokázali ty nejvetší vypálit a zavrít.

Samozrejme, že dnes propadáme nenávistí naplnenému spílání neprátel našeho národa ve svém nitru. Avšak my, nacionální socialisté se tímto nesmíme nechat odradit od hlásání toho, co je dle našeho nejvnitrnejšího presvedcení naprosto nutné. Musíme se dnes hold postavit proti proudu verejného mínení, které je s využitím nemecké bezmyšlenkovitosti omámeno židovskou záludností. Hold se cas od casu kolem nás dmou divoké a nebezpecné vlny, avšak, kdo plave po proudu je snáze prehlédnutelný než ten, který se dere proti proudu. Dnes jsme pouze skaliskem, za pár let nás však osud muže povznést na hráz, o kterou se všeobecný proud roztríští, aby pak byl sveden do nového recište.

Proto je velice nutné, aby národne socialistické hnutí bylo v ocích celého zbytku sveta spatrováno jako nositel urcitých politických cílu. Každý musí již od pohledu rozpoznat, co s námi nebesa zamýšlejí.

Index

HOME